Zemřel dramaturg a překladatel Karel Kraus

Za Karlem Krausem

Eva Stehlíková

 

Myslím, že jsem nebyla jediná, kdo ho oslovoval „Pane doktore“. A on vždycky s šibalskými ohníčky v očích mával rukou a říkal, že není žádný doktor. A rrozkošně, přímo frrancouzsky při tom rráčkoval…


Doktorský titul vskutku neměl. Přesto si troufám říci, že to byl náš nejvzdělanější dramaturg druhé poloviny 20. století, třeba tuhle profesi, pod níž si ho řadíme, vykonával vlastně poměrně krátkou dobu ze svého dlouhého života, snad jen dvacet let. Ale po tu dobu byl, jak se o něm vyjádřil Josef Svoboda, jeden z jeho spolupracovníků, dramaturgem s velkým D, člověkem, který uměl cosi nesmírně důležitého, totiž své spolupracovníky „navést na start“. Tato závažná a vlastně velmi intimní fáze Krausovy dramaturgické činnosti bohužel zmizela s divadlem jeho života a pakli žije, pak jen ve vzpomínkách pamětníků a ty jsou vlastně nepřenosné. Historik českého divadla jistě neopomene říci, že Krejčova velká éra v Národním divadle (a později v Divadle za branou) je s jeho osobou nerozlučně svázána. Vždyť právě s Otomarem Krejčou jej spojovalo dlouholeté přátelské hledání smyslu setkání diváka a díla prezentovaného na jevišti, odpor k ideologicky pojímané funkci divadla a současně důvěra v kathartický účinek divadla.


Když Divadelní ústav vydal v r. 2001 Divadlo ve službách dramatu, knihu, za níž dostal cenu F. X. Šaldy, uviděli jsme náhle Karla Krause nejen jako dramaturga zaujatého pro divadlo, jemuž oddaně sloužil, ale především jako člověka, který celý život pěstoval to, čemu říkáme „myšlení o divadle“, člověka, který je mocen vyjádřit se nikoli jen prostřednictvím druhých (jak to dramaturg činí), ale zcela zásadně sám za sebe. A s jistým překvapením jsme zjistili, že už od počátku je v jeho díle to, čemu se říká velká vyzrálost, že i jeho ranné texty mají noblesu a eleganci, jíž se Krausův styl vyznačuje. A že je tu cosi, co se s našeho života postupně vytrácí: vědomí souvislostí, úcta k tradici, úcta k dílu. Ve větě adresované původně souboru Beskydského divadla a vyslovené nekompromisně a s mladistvým zápalem už v roce 1944 je Krausovo umělecké i lidské kredo:
 
Pamatujte, že každý, kdo si chce získat oblibu a laciný úspěch snižováním umělecké úrovně a využíváním horších lidských stránek, je nepřítelem umění a zrádcem nás samých.

 

Bořivoj Srba, další z dramaturgů, kteří významně spolutvořili divadlo šedesátých let, v teorii i praxi Krausův protipól, jednou řekl, že dramaturg je ten, kdo stojí ve stínu pod balkonem, zatímco jiní si stoupají pro polibky slávy. Karel Kraus vystoupil z tohoto stínu jen několikrát, skromně, kriticky a sebekriticky. „Myslíte?“, říkal s nevěřícím úžasem, když jsem cosi chválila: „Mně se zdá, že se to až tak nepovedlo…“ Dožil se vysokého věku a ohromoval nás svou bystrou pohotovostí a precizností svých komentářů. Letos navrhla umělecká rada DAMU, že mu bude udělen titul doctor honoris causa. Připadá mi neuvěřitelné (a polykám i slovo nespravedlivé), že si pro ten doktorát už nepřijde. Víte, jak by ta tři ER krásně zaráčkoval…

 

20. března 2014, převzato se svolením redakce a autorky z webu Rozrazil Online.

 

Karel Kraus, narozený 1920 v Plzni, zajímá se o divadlo už od pražských středoškolských studií. Po uzavření vysokých škol v r. 1939 pracuje v knihkupectví a jako nakladatelský redaktor, píše také divadelní referáty a koncem Protektorátu začíná jako dramaturg v Beskydském divadle. 1945 je povolán Jiřím Frejkou za lektora, později dramaturga Vinohradského divadla, odkud je r. 1950 spolu s ním také vyhozen. Pak až do r. 1955 působí ve filmové dramaturgii. V letech 1956 – 1961 za Krejčova vedení činohry, je dramaturgem Národního divadla. Když je z politických důvodů propuštěn, přijímá ho Divadelní ústav do svého činoherního oddělení. Spolu s Otomarem Krejčou zakládá 1965 Divadlo za branou a působí v jeho dramaturgii až do normalizačního zrušení této scény r 1972. Zároveň je K. Krausovi zakázáno působit v kulturní sféře. Signatář Charty 77, od r. 1986 rediguje samizdatovou revue O divadle. 1990 – 1995 znovu dramaturgem obnoveného Divadla za branou II.
Už od čtyřicátých let překládá, většinou dramatické texty klasické i současné, z francouzštiny a němčiny a (spolu s J. Topolem) také Čechovovy hry.

 

(Přejato z knihy Divadlo ve službách dramatu.)


zpět | stáhnout PDF


Zobrazeno: 900